Disclaimer: Tento článek je psaný z hodně privilegovaného pohledu – máme s partnerkou nadprůměrné příjmy, finanční rezervu i vzájemnou důvěru v naše schopnosti hospodařit s penězi. Uvědomuju si, že spousta lidí je na tom jinak. Ale i tak, když vás v článku něco vytriggeruje (popíchne), bral bych to spíš jako signál o tom, že možná můžete u sebe taky něco málo změnit.

Když se naposledy manželka vrátila ze setkání s kamarádkami na mateřské a vyprávěla mi, jak to některé z nich mají, že platí veškeré náklady za dítě z rodičovské a když jim peníze nestačí, musí si říkat manželovi, tak mě to zarazilo.

Uvědomil jsem si, že je i v naší bublině docela běžné, že se žena na mateřské stává finančním vězněm svého partnera (alternativa kořenového vězně). A nejen v ní.

A to je podle mě špatně. Ale moc se o tom nemluví.

I když dnes už někteří otcové chodí s dítětem na otcovskou dovolenou, v drtivé většině jsou matky stále ty, které se více či méně dobrovolně na určitou dobu vzdají svého povolání a kariéry a jdou se na plný úvazek starat o potomstvo. Bez ohledu na genderovou rovnost a schopnost vydělávat peníze je to za mě i biologicky správně, protože já našeho syna prostě nenakojím (ale umělou výživu mu dát můžu).

Každopádně z této situace plyne základní nerovnost. Jeden z partnerů je i nadále ekonomicky aktivní, druhý se na plný úvazek stará o dítě a jeho příjem je omezený. A tady nastává problém, který si spousta mužů neuvědomuje, nebo nechce uvědomit.

I když žena byla a je schopná si vydělat dostatek peněz na svůj život a život dítěte, tím, že se o něj na plný úvazek stará, nemůže být ekonomicky aktivní. Muži tak “zůstává” role chlebodárce, ve které bychom se i z tradičního dělení rolí měli cítit pevní v kramflecích, ale často to tak není. Místo toho, abychom cítili hrdost, že se můžeme postarat o rodinu, tak nám často i mimoděk uklouzne něco, co je pro ženu těžce zraňující.

Řeči typu:

• “A je to opravdu potřeba?”
• “Ty plenky stojí tolik, jo?”
• “Opravdu musíš na to kafíčko s kamarádkama?”
• “Nemáš toho oblečení už dost?”
• “Vždyť to vůbec nedává smysl, abys chodila na těch pár hodin do práce. Co vyděláš, to dáme za hlídání.”
• “To je hezký, že si vyděláš aspoň na kafíčka.”

Všechny plynou z toho, že muž mocensky zneužívá své pozice chlebodárce a více či méně to dává manželce “sežrat”. Možná ani ne vědomě a napřímo, ale i vcelku nevinně utroušené slovo může mít podobný význam. Nemůžu říct, že bych v tomhle ohledu nebyl vinný. Jsem. A lituju toho.

Moje poznámky byly směrem, že “je jedno, jestli něco vydělá”, protože naše finanční situace se tím zásadně nezmění. Myšlenka v jádru vcelku dobrá a pozitivní – máme se dobře a stačí, když budu pracovat já. Ale ve výsledku destruktivní, protože tím znevažuju manželčin přínos. Navíc ona nechce pracovat primárně kvůli penězům. Ale proto, že chce. Aby se nezbláznila.

I když v našem vztahu jsem já ten, kdo vydělává víc, tak je manželka za standardní situace schopná se o sebe postarat a nadstandardně si vydělat. Ale to teď nemůže, protože je na mateřské. Dostane sice vcelku štědrou mateřskou a rodičovský příspěvek, ale to jí z definice nevykompenzuje 100 % příjmů. Zároveň se opravdu nechci dostat do situace, kdy se mě žena bude ptát, jestli může koupit našemu synovi plenky nebo oblečení a říkat si o peníze. To mi přijde vyloženě trapný.

Jak to tedy nastavit tak, aby to bylo spravedlivé?

Jak jsme řešili společné finance před narozením dítěte

Hodí se tady drobný historický exkurz o tom, jak jsme to měli společně nastavené ještě před narozením dítěte. Pomůže vám to pochopit naši situaci a třeba se i zaškatulkovat sami.

Jak jsme se s manželkou sbližovali jako lidé a partneři, sbližovaly se i naše společné finance. Určitě to není nezbytně nutné, existuje spousta manželství, kdy i po 50 letech mají partneři peníze oddělené, ale osobně sdílím přístup Ramitha Sethiho, že společné finance pomáhají tomu být opravdu v manželství jeden tým.

U nás byl postup v průběhu let vztahu zhruba následující:

1. nejdříve jsme si zhruba rozdělili, že jeden platí jídlo, druhý nájem, ale společný účet jsme neměli
2. pak jsme si založili společný účet, ze kterého jsme platili malé množství společných provozních nákladů (nájem, jídlo), ale většinu výdajů (včetně dovolených) platili z osobních účtů
3. čím dál tím víc věcí (včetně dovolených atd.) jsme platili ze společného účtu
4. začali jsme ze společného účtu i investovat a spořit
5. v posledních měsících jsme to dotáhli finálně, kdy naše příjmy chodí nejdříve na opravdu společný účet (oba jsme majitelé účtu, v ČR to umožňuje pouze Partners banka) a z něj se teprve distribuují na investice, náklady i naše osobní účty

Stojí zato trochu detailněji popsat, jak to tedy nyní funguje:
1) Oba naše příjmy jdou na společný účet (můj příjem z firmy a manželčina mateřská)
2) Ze společného účtu co nejvíce automatizovaně putují dále – nejdříve na společné investice, poté spoření na dlouhodobé cíle, poté převody na naše osobní účty na osobní útraty a spoření a zbytek zůstává na společném účtu na společné výdaje

Zdá se to jako drobný detail, jestli jdou peníze nejdřív na osobní účty a až pak na společný, nebo naopak, ale je to velký rozdíl, který opravdu pocítíte okamžitě. Když jdou peníze nejdříve na váš osobní účet, pomyslně si ukrajujete ze své hromádky a dáváte “desátek” ve prospěch celku, ve opačném případě vytváříte společnou hromádku, kterou pak společně porcujete. Nemáte tak 2 osobní příjmy a k tomu bokem společné náklady, ale jeden společný příjem (který se skládá z obou vašich příjmů), ze kterého hradíte vše. Včetně svých osobních nákladů. Zdá se to jako slovíčkaření, ale v praxi je to psychologicky opravdu velký rozdíl.

Pointa a zároveň to náročné je v tom, že na porcování peněz se musíte domluvit společně. Jako tým. A opět: ten, kdo vydělává víc, nesmí nikdy použít sílu a moc svého příjmu, aby toho druhého v diskusi “přebil”. Což je těžké.

Nejde o to, aby ve výsledku oba měli stejně, ale aby to bylo pro oba fér. A ano, bylo to i pro mě nepříjemné (i když jsem celou věc inicioval), protože jsem najednou neměl plnou kontrolu nad svým příjmem. Ale za těch pár měsíců to beru jako velký posun směrem od “já” k “my”.

Co se změnilo s narozením dítěte?

S narozením prvního syna se na papíře změnila jen výše manželčina příjmu, ale i to má silný dopad na partnerskou dynamiku, pocit férovosti a rovnosti ve vztahu. Za mě by narození dítěte nemělo znamenat, že se se snížením manželčina příjmu obdobně sníží i její životní standard, ona bude živořit a já si vedle ní žít jak král. To právě ne.

Když se příjem ženy sníží o 20 tis. Kč, nemělo by to automaticky znamenat, že na své osobní výdaje bude mít o 20 tisíc méně a z toho zbytku ještě kupovat všechny věci pro dítě, jen aby se nemusela potupně ptát a zodpovídat manželovi. Pokud to je jen trochu možné, doporučuju se společně dohodnout na tom, jak to konkrétně ve vašem případě udělat tak, aby žena neměla dojem, že svým (potažmo společným) rozhodnutím odejít na mateřskou se stala finanční otrokyní a dostala se do kouta.

Může to znamenat například:

• že se společně dohodneme, že budeme dočasně o něco méně investovat
• že snížíme náš rozpočet na dovolené
• že já omezím své osobní výdaje
• …

Možností je spousta, ale neměla by ta primární a jediná možnost být, že “manželka bude mít míň peněz”. Ano, může to znít nelogicky – méně vydělává = méně peněz. Ale právě proto je důležité, aby si pár společně řekl: jsme jeden tým, a tohle rozhodnutí jsme udělali spolu. Ztráta příjmu není jen její věc, ale naše společná realita.

V následujících grafech uvádím modelové situace před a po narození dítěte. Rozděluji v nich „fixní náklady“ (= náklady na běžný život, s narozením dítěte zvýšené) a „disponibilní příjem“ (= peníze, které lze utratit dle uvážení za radosti života).

Jak to nastavit, pokud nemáte společné finance?

Pokud nemáte zatím ani společný účet a nějak to funguje, nemusíte hned zítra kompletně sloučit svoje finance dohromady. Nám to trvalo roky. Primárně jde o to, zeptat se vaší ženy, jak se aktuálně ve vaší finanční dynamice cítí a společně se pobavit o tom, jak to nastavit, aby to bylo fér. Může to znamenat, že celá mateřská ji zůstane a všechny výdaje za dítě budete platit vy ze svého platu. Nebo vám řekne, že je finančně v pohodě a stačí ji pár tisíc, když si bude chtít něco koupit pro sebe. Nevíte, dokud se nezeptáte.

Ženy to mají těžké. Ale muži taky.

V tomto článku jsem docela šil do vlastních řad – do nás, do mužů. A zase tím zvýšil nároky, které jsou na nás kladeny. Bohužel je nová doba a staré vzorce chování už neplatí. Co bylo ještě normální v generaci našich otců – že stačí chodit do práce a přinést domů peníze, ale o novorozence se nijak nestarat, neumět přebalit plenku, nebo nakrmit umělou výživou – už neplatí.

Za mě je to v pořádku. Je to další krok k napravení dlouhodobé nevyrovnanosti vztahu mezi muži a ženami a klade to na nás muže o něco vyšší nároky. Je to výzva. To by nám mělo být blízké.

Proto bych vás chtěl ještě jednou vyzvat, abyste se zeptali svojí ženy (ideálně pokud je právě na mateřské), jak se ve vašem vztahu po finanční stránce cítí? A pokud zjistíte něco nemilého, máte v článku alespoň nastíněný směr, kterým je možné se společně vydat.